Toto BMW opravdu nepřehlédnete. Jednak z našich silnic již tento typ prakticky vymizel a jednak jeho zářivá oranžová barva na sebe strhává pozornost stejně, jako když Marylin Monroe zvedal vítr šaty. Jaké je svezení v tomto sympatickém kupátku jsem si vyzkoušel jednoho květnového slunečného odpoledne. Pojďte tedy se mnou sdílet zážitky řidiče v malém BMW 1602 z počátku sedmdesátých let.
Bavoráček patří kamarádovi, sběrateli vozů BMW. Zaujímá zvláštní místo vedle mladších „šestek“ a „sedmiček“. Coupé z roku 1973 již čekalo na domluveném místě. Sedám si na místo spolujezdce a jedeme na vyhlídnuté místo k fotografování. Cestou se dozvídám něco málo z historie tohoto kusu. Víc pozornosti ale věnuji kolemjdoucím a bavím se tím, jak se za naším autem otáčejí. Bez rozdílu věku, barvy pleti, pohlaví a náboženského vyznání. Když dorazíme do stínů klánovických stromů, děláme nejdříve několik fotografií autíčka. Musím říci, že se mi opravdu líbí. Barva vozu neskutečně sluší. Přestože se jedná o malé auto a ve své době tvořilo prakticky základ nabídky, nedá se říci, že by byl vzhled nudný. Coupé je líbivé, ale neztrácí určitý nádech vzpupnosti a vzdoru. A to ani přes jednoduchost přední partie. Eleganci podtrhuje chromovaná lišta kolem celého vozu, opticky oddělující kapoty od bočních dílů karoserie. Zadní část je pak maximálně jednoduchá. Vše
podtrhují dobová kola BBS. Celek pak křičí do světa: „Jsem sice malý, ale nedám se!“
Po usednutí za volant mne nečeká nic překvapivého. Interiér je malý, ale jak bývá u aut starších ročníků, dostatečně prostorný. Volant přesně do ruky. Výhled na budíky průměrný, ale do všech stran z vozu je vidět výborně. Tak jdeme na to, startuji. Otočení klíčku přinese první překvapení. Ten zvuk z motoru je stejný, jako ze sovětských Moskvičů a Lad. I stejně se chvěje řadící páka. Pedály jsou ale vyvedeny zespodu a na rozdíl od „žigulíků“ k jejich sešlápnutí nepotřebuji nejdřív trávit týden ve „fitku“. Dosud byl pocit ze sovětského stroje jen pocitem. Kdybych ale měl před zařazením jedničky a rozjetím zavázané oči, tak bych se hádal, že sedím v Ladě 1600. Naprosto stejný zvuk, stejně dlouhé rychlosti, podobný výkon. Kdo od koho opět opisoval?? Kašlu na to, otevírám si malé větrací okénko, které dnešním vozů chybí a musí ho nahrazovat klimatizací. Vyjíždíme z obce a já přidávám plyn. BMW velmi pružně reaguje a na rozdíl od „žigulíků“ naprosto bez prodlevy. Po trojce čtyřka a oranžové auto se prohání silnicí mezi lesy. Je cítit, že naše osmdesátikilometrová rychlost je pro BMW opravdu malá. Má chuť jet více a po pár kilometrech mi přestává vadit zvuk sovětských strojů a jízdu si užívám. Zdvižený palec řidiče protijedoucího, o dvacet let mladšího pětkového BMW, je nám opět znamením uznání. Tedy ne nám, ale oranžovému bavoráku. Řízení reaguje dobře a nechává mi dostatek informací. Na dnešní poměry možná víc než dostatek, ale nevadí mi to….mám to rád. Brzdy pracují tak, jak potřebuji. Auto funguje tak, jak od něj očekávám. Nepadám do sedaček z brutálního zrychlení ani nepočítám „Gé“ při bočních náklonech. Jen si užívám příjemnou a milou jízdu a vnímám neustále pohledy kolemjdoucích i kolemjedoucích.
Parkujeme na konci naší krátké cesty, děkuji majiteli za umožnění svezení, které mi zpříjemnilo všední den. Když sympatický bavoráček odjíždí se svým majitelem za volantem, s úsměvem otáčím i já svůj zrak k ladným tvarům mnichovského coupé. „Je krásné“ říkám si. Září do ulic svoji krásu stejně jako mladá dívka a stejně jako ona probouzí v kolemjdoucích mužích chuť vlastnit alespoň na chvilku tu
okouzlující krásu. Koukám, dokud nezmizí za obzorem.
