Ferrari 400i

Většina automobilek má ve své historii jak veleúspěšné modely, tak i auta, která nejsou nyní nebo nebyly ve své době, v hledáčku zájemců. Vůbec to nevypovídá o jejich kvalitě. Kdyby jo, nenašli byste mezi těmi úspěšnými VW 1302 (Brouk) a mezi neúspěšnými třeba Talbot Tagora. V produkci Ferrari najdeme vůz, o kterém každý řekne, že to není pořádné Ferrari. Což je blud, protože toto 2+2 místné „gétéčko“ je přímým pokračovatelem legendárního Ferrari 365 a ve své době stálo více než Ferrari Testarossa. A můžu Vám garantovat, že Ferrari 400i JE opravdové Ferrari.

Když po čtyřech dnech deště konečně oschly silnice a ranní slunce šimralo svými paprsky do oken mého obydlí, byl ideální čas pro vyzkoušení tohoto vozu. Ferrari už jsem párkrát řídil, ale na tohle jsem se obzvláště těšil. Mám totiž rád hranatá auta přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a pětilitrový dvanáctiválec sliboval taky své.

Sundavám z naleštěného vozu plachtu, odemykám dveře a po jejich otevření na mne svítí modrý kožený interiér, do kterého zaplouvám. Sedačky mají docela dobré boční vedení, alespoň pro moji štíhlejší postavu. Mít ale o dvacet kilo víc, boční vedení ani nepostřehnu. Volant má tenký věnec, velký středový tunel dělá z místa řidiče kokpit. Studuji spousty přepínačů kolem sebe a zjišťuji jejich potřebnost či nepotřebnost. Dobové autorádio nechávám vypnuté, vždyť pod kapotou je V12. Kdo by řešil rádio. Rozsvěcuji kontrolky, a kabinou se line nepříjemný pazvuk. To je ale důležité upozornění, že benzínové pumpy dopravují palivo ze stodvacetilitrové nádrže k velkému motoru pod přední kapotou. Po utichnutí jednou prošlápnu plynový pedál a startuji. Motor ihned chytá a garáží se line docela přátelský zvuk, žádné burácení velkého monstra. Prostě gentleman, který nepotřebuje kolem křičet svoji okázalost. Zařazuji na voliči třístupňové automatické převodovky „R“ a couvám ven. Sluníčko ihned klouže svými paprsky po ladné karoserii. Barva na tomto voze je stříbrnomodrá metalíza a chodit kolem vozu v prudkém slunci bez slunečních brýlí je o zánět spojivek 🙂 . Vše je připraveno. Zavírám garáž a vyjíždím do ulic.

Přesto že lze svítit spodními světly pod nárazníkem, raději vyklápím světla na kapotě. Naprosto sice kazí vzhled vozu, ale mne víc zajímá bezpečnost, než pohledy kolemjdoucích. Ihned po rozjezdu automat řadí dvojku a na tu pokračuji až za konec města. Nechávám motor ohřát a blížím se k místu, o kterém vím, že prochází asi 8km lesem a je zde položen nový asfaltový koberec. Je tu několik serpentýn. Převodovka prakticky neřadí, celou cestu do kopce zvládá na druhý rychlostní stupeň. Rychloměr ukazuje střídavě od 20 do 100km/h, podle toho, zda je rovinka či zatáčka. Vše je velmi kultivované a příjemné. Motor nepotřebuje podřazovat. Ani při přidání jeho zvuk nehrubne. Naopak. Jsem velmi překvapen tichým chodem. Svůj podíl na tom má nejen zcela nová výfuková soustava a celkové množství ujetých kilometrů (11800km), ale i úmyslné naladění motoru v továrně. Vždyť „čtyřstovka“ není ukřičený supersport nebo maloobjemový sporťáček, jež je třeba držet pod krkem. Ferrari 400 je vůz pro gentlemany. Možná i proto málo těchto vozů najdete v rudé barvě. Ale zpět na silnici, která opustila svůj předchozí zatáčkovitý charakter a postupně nabízí víc a víc rovinek. Přestože rychlost stále nepřesahuje stokilometrovou hranici, vůz skvěle funguje. Je doslova cítit, jak podvozek drží svoji stopu. Ani výkon více jak 300k jej nenutí k nějaké přetáčivosti či uskakování. Prostě drží. Brzdy jsou výborné. Dávají jistotu a mají silný brzdný účinek. Ale nejvíce mne baví řízení. Je těžší, ale snese srovnání s řízením motokáry. Kam „cuknu“ volantem, tam mám ihned kola. Baví mne stále zatáčet, protože ta reakce je prostě skvělá. Blížím se k dálnici, ale nejdříve navštěvuji benzínku. Sice ručička ukazuje čtvrt nádrže, ale její názor se mění s každým kopcem či jiným nakloněním. Raději třicet litrů paliva přihodím. Ručičku tím moc neoslním. Přeci jen, v tak velké nádrži to není moc znát. Dávám si u stolku studenou minerálku a pozoruji lidi. Jejich oči směřují jediným směrem. Ale jen oči mužů. Ženy vyhodnotily, že auto není červené a má střechu, takže mu svoji pozornost nevěnovaly. Naopak se snažily pohledem uhodnout, ke komu to drahé auto patří. Mne v koutě zahrádky netipovali. Když zjistili svůj omyl, Ferrari již opouštělo pumpu a najíždělo na dálnici. Ani při sešlápnutí plynu se neděly žádné zběsilosti. Vůz zrychloval, dokud jsem nebyl s dosaženou rychlostí spokojen. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Na dalším sjezdu jsem sjel, přejel dálnici a pokračoval v opačném směru spět. Projel jsem kolem pumpy a pokračoval po okresní silnici. Rychloměr ukazoval kolem devadesáti kilometrů za hodinu. Nedaleké golfové hřiště skýtalo dobrou možnost k nafocení série fotografií. Sice mi občas před objektivem projel s omluvným gestem nějaký ten golfový vozík, ale co. Ferrari se zde vyjímalo, mezi záplavou nešťastných SUVéček a jedné obtloustlé Panamery. „Jo hoši….styl je něco…co jste už zapomněli“ říkám si v duchu a s úsměvem opouštím okolí upravených greenů. Ke garáži to mám kousek. Zastavuji tedy ještě u opuštěného vlakového nádraží, sedám si na koleje a prohlížím si to plechové dílo. Líbí se mi. Opravdu se mi moc líbí. Chvilku přemýšlím nad otázkou manželky, zda by se mi to auto líbilo, i kdyby mělo na přední části znak Fiatu. To je ale hloupá otázka. Líbilo. Tohle Ferrari má v sobě něco, co má nejen málo aut, ale i málo modelů předních prémiových značek. Nejenom, že má krásné tvary italských karosářských mistrů, ten nejkrásnější motor – vidlicový dvanáctiválec, a vytříbené chování. Tohle Ferrari má duši!

Nevím, kolik času uplynulo, kdy jsem si tiše prohlížel vůz. Asi hodně. Za to cesta zpět byla krátká. Pořád jsem totiž hledal jediný důvod, proč tento stroj nemít. Když jsem zhasl motor, zamkl vůz, přikryl ho plachtou a otočil klíčem garáže, byl jsem rozhodnut. Tohle auto chci!