„O GAZu jsi ještě nepsal!“ napůl vyčítavě, napůl ze srandy povídají kluci z GAZ klubu. Sedíme na srazu, kde v řadě aut vyčnívá Rudova Volha, přesněji GAZ M21 Volga. To je pravda, pomyslím si, a od slov a úvah je za volant carevny jen kousek. Do starých Rolls-Royce se nenastupuje, tam se vchází. Do Volhy je to podobné. Vejdete dovnitř, usednete na baldachýn a uchopíte ten obrovský volant. Trčí tam z palubní desky, trochu překáží. Ale já jsem štíhlý kluk, takže mě nepřekáží ☺.
Koukám se kolem sebe a vstřebávám první pocity. Vnitřek nenavozuje pocit kdovíjak velkého prostoru, ale mohou za to ty baldachýny místo sedaček. Na jejich výrobu jistě padlo dvakrát více materiálu, jenž na ty, které máte jistě ve svém voze, ať už jezdíte čímkoliv. „Proč je tu to akvárko?“ ptám se majitele a ukazuji na rychloměr. Je totiž z průhledného „skla“, na němž jsou zevnitř napsané číslice. To je v pořádku, chybí ale jakýkoliv podklad, takže vidím kromě číslic i „strojek“, z nějž trčí ukazatel. Výsledek je trochu nečitelný. Ve zkoušeném voze mělo „sklo“ tmavší modrou barvu! To je dle odstínu karoserie, vysvětluje mi majitel. Ani po tomto vysvětlení ale na rychloměr není lépe vidět. No nevadí, pomyslím se a chci zavřít dveře velikosti vrat od stodoly. Moc se jim nechce, ale může za to chytrá aretace dveří, která tak chrání pasažéry, aby jim třeba ruský vítr nefoukl do otevřených dveří a nepřerazil jim tím nohy. Teď již nic nebrání otočení klíčkem a probuzení 2,4 litrového motoru. Rychlý pohled na pedály, původem zřejmě z lokomotivy. Napínám ze všech sil svaly na levé noze a sešlapuji spojkový pedál. Řadící páka u volantu řadí k sobě a dolů první rychlostní stupeň. Vůz musí být zcela v klidu, protože jednička není synchronizovaná. Pak se již majestátní kolos dává do pohybu. Přeřazení na dvojku Volze znatelně prospěje. Houpavým pohybem vyjíždíme přes děravou cestu z kempu. V klidu projíždíme městečkem k jeho okraji. „Těch kolejí si nevšímej“ říká mi Ruda před železničním přejezdem. Podvozek utlumí český železniční přejezd a my stoupáme kopcem vzhůru. Chvilku mi trvá, než rychlost sladím s dvojkou a trojkou v převodovce. Jednička je jen na rozjezd a čtyřku to nemá. Celou jízdu tedy obstarávají pouhé dva rychlostní stupně. Stoupání je v pohodě, nějak mi nevadí, že se suneme pomalu, bez ohledu na to, jak zašlapávám plynový pedál do podlahy. Rovinka za městečkem umožňuje motor více rozvášnit. S tím ale nesouhlasí podvozek a my vesele plaveme po okresní cestě. Říkám si, že příslušníci Veřejné Bezpečnosti, jezdící s carevnou s majákem k případu, museli být asi sebevrazi. Mně bohatě stačí rychlost kolem šedesátky, aby stav mého adrenalinu dosahoval hladiny, hraničící s infarktem. Což ale neznamená, že by snad Volha nejela nebo byla nějak zvlášť nestabilní. Jen nejezdím každý den s mohutným autem s počátku šedesátých let, vyvinutý ještě o nějaký ten pátek dříve. V malé vesničce, kam jsme dorazili, se otáčíme. Nějaká paní nechápavě třeští oči přes plaňkový plat. Škoda, že jsme nevystoupili a nezačali na ní mluvit rusky ☺. Cesta zpět ubíhá vždy rychleji. Ale když se blížily serpentýny, ubíhala cesta až příliš rychle. Ze všech sil šlapu na brdový pedál. Sakra, zlatý posilovač. Rozhodně se nedá říci, že by brzdy byly chloubou tohoto stroje. Řidiči okolo dávají najevo carevně svůj respekt. Možná i proto, že hrana kapoty carevny je o notný kus výše, než z novějších aut. A srazit se se sovětskou Volhou se jim zřejmě nechtělo.
Jako celek funguje GAZ 21 – Volha velmi dobře. Porovnávat Volhu s auty ze stejných let moc nejde. Je prostě svoje. A proto má stále své příznivce.
Děkuji Rudovi Reithalerovi za zapůjčení vozu.
