Je hodně aut, které chci mít ve své garáži. Sotva si jedno pořídím, už se mi líbí zase další. Jsem prostě magor, jak si myslí moje žena a má pravdu. Ale co. Na jednom z nejvyšších míst mého „nákupního seznamu“ je už nějaký ten měsíc Honda S2000. A protože se brzy uvolní místo v garáži, je načase se s tímto legendárním autem blíže seznámit. Požádal jsem tedy o seznámení s Hondou jednoho jejího majitele, který bydlí blízko.
Sotva tedy březnové počasí ukázalo svoji vlídnější tvář, stojím před vraty garáže. Po jejich otevření se koukám na nízký, drze vystrčený čumák malého japonského sporťáku. Modrou barvu štíhlé karoserie doplňují černé nebo karbonové doplňky. Pro mne jako pro veteránistu možná bohužel, ale nejsem tu proto, abych posuzoval úpravy majitelů za předchozích dvacet let. První dojem je velmi příznivý. Honda působí velmi sportovním dojmem i přes své rozměry, které jsou sice větší než u Mazdy MX-5, ale pořád bych je nazval kompaktními. Přední dlouhou kapotu vyvažuje krátké a ne moc vysoké víko zavazadlového prostoru, doplněné malým „křídlem“. Auto sedí nízko u země na sportovním podvozku.
Hlasitý výfuk dává najevo, že motor běží a veškerá legrace jde stranou. Evidentně se Honda těší na projížďku ještě více, než já a její majitel. Elektrická střecha nalézá své místo za sedadly a rozepnuté čtyřbodové pásy zvou k usednutí. Dva malé kokpity, oddělené středovým tunelem skýtají místa tak akorát pro dva natěšené fandy adrenalinu. Přijímáme pozvánku k jízdě a opouštíme místo setkání.
Po majitelově ukázce toho co Honda může nabídnout, usedám za volant. Moje největší obava je rázem pryč. Vejdu se sem, pohodlně dosáhnu na pedály, volant i řadící páku. Vzpomínám na auta, ve kterých jsem se vůbec necítil dobře a neuměl si představit, že bych za jejich volantem měl trpět, vzhledem k nepohodlné poloze za volantem a musel jsem je tak vyškrtnout ze seznamu „mých aut“. To naštěstí nebyl případ Hondy S2000. Hned jsem se cítil dobře. Tak jdeme na to.
Sešlapuji spojku a na velmi krátké řadící páce zařazuji jedničku. V klidu se rozjíždím a přivykám novému autu. Cítím, že si velmi rychle budeme rozumět. Proplujeme první vesnicí za doprovodu řvoucího výfuku. Okolí nás asi rádo mít nebude. Uvolňuje se silnice, je čas přitlačit plynový pedál trochu více k zemi. Honda ihned reaguje, těší se na otáčky. Ty jsou zde vskutku návykové. Jejich rozsah je vidět na digitálním otáčkoměru, který vévodí přístrojové desce. Není moc aut, kterým je dobře u devíti tisíc otáček. Motor je středobodem tohoto vozu. Pořád o sobě dává vědět. Ať už vysokými otáčkami nebo chvilkou klidu, kdy jen čeká na další povel vaší pravé nohy. Naposledy jsem takovou chuť motoru do otáček cítil na sportovní motorce. A není divu. Na motorce také neřadíte jako v manželčině dieselu do města. Fascinuje mne přesnost řazení rychlostních stupňů šestikvaltu. Stačí snad dva centimetry a je přeřazeno. Není čas ztrácet čas. Je třeba rychle přeřadit vrátit pravou ruku zpět na volant. Tohle auto je třeba řídit pořádně. Na jednu ruku z okénka jsou jiná auta. Sportovní podvozek netoleruje české díry na silnicích, naštěstí magicky přesné řízení vám dává možnost vyhnout se nerovnostem i na poslední chvíli. Naštěstí jsme v místech s kvalitním povrchem, tak mohou vlastnosti podvozku Hondy vyniknout. Souhra výkonného motoru, krátkých kvaltů převodovky, sportovního podvozku, slicků a jarního asfaltu funguje skvěle a řekl bych i že předvídatelně. Když zkusím v zatáčce prudce přidat, auto se hned bleskově vrací do své stopy. Pravda, do limitu auta jsme hodně daleko, ale jsem si jist, že i ve vyšších rychlostech se bude chovat nezáludně. Věřím mu. Brzdy reagují jak mají, nepřekáží zběsilým brzdným účinkem, ani nemám pocit, že si na ně musím dávat více bacha. Prostě jsou tu a dělají svoji práci.
Vracíme se ke garáži a já si říkám, že Honda S2000 je auto pro mě. Je přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Nejen vzácná a líbivá. Ale hlavně zábavná, rychlá, nezáludná. S příjemným ovládáním a pohodlným posezem. Auto, se kterým je možné se v sobotu ráno vydat na výlet. Po německé dálnici obsadit levý pruh, protáhnout se Brennerem, pod Benátkami se vykoupat v moři, dát si dobré jídlo a druhý den to vzít pro změnu některým aplským průsmykem zpět. A v pondělí ráno jít do práce jakoby nic :-).