Lidové vozítko

„Chceš se svézt?“, ptá se Radim Tauber, když sedíme u něho doma, procházíme fotky a diskutujeme o rozličných lidových vozítkách. „Rozhodně ano“, odpovídám, a už se těším. Řídil jsem leccos, ale sednout poprvé do nového typu auta je vždy „POPRVÉ“.

V garáži stojí červenošedé lidové vozítko. Vlastně nemá ani svoji značku, tak jako většina těchto vozítek. Je to prostě vozítko. Na liště předního čela jsou v místě pro znak písmena JV. To není značka, ale iniciály tvůrce tohoto vozítka a také určitá pocta současného majitele a renovátora tvůrci. Krátké přípravy a už jde Radim startovat k zadnímu nárazníku. Proč tam?

No, lidová vozítka mají většinou motory z motocyklu a často jsou umístěny pod zadní kapotou. Ta československá vozítka mají nejčastěji motor z „Péráka“, tedy z Jawy 250, a ten se startoval našlápnutím. Takže je třeba do příslušných míst vložit našlapávací kliku a motor nahodit. Za chvilku vozítko vrčí, před garáží je uvolněné místo, brána otevřená ….. a spouští se déšť. Vozítko nemá žádnou střechu, ani plátěnou. Vypadá to, že z projížďky nic nebude. Radar v mobilu hlásí, že bude pršet ještě téměř hodinu a pak po chvilce zase. Pomalu se začínám loučit s představou jízdy a v tom déšť začíná ustávat. „Jedeme“, zavelí Radim.

Usedám na místo spolujezdce a vyjíždíme z garáže na ulici za doprovodu řevu motoru hned za zády. Zvuk se rozléhá po karosérii, která není vybavena žádnými protihlukovými materiály. Je to přece vozítko lidové, tedy levné. Po dvaceti metrech opět začíná pršet. Tentokrát silně. Radima to vůbec nevyvádí z míry. Není to poprvé, co mokne.

Přesedám za volant. Řazení je jako u motorky. Od sebe jednička, k sobě zbytek. Chytrým řešením je rozsvícení velké žárovky na palubní desce kdykoliv, kdy se mi podaří zařadit neutrál. Řadím jedničku a zapínáme stěrače. Ty si ale právě vybírají chvilku odpočinku a nespolupracují. Pouštím pomalu spojku, vozítko se pohne, motor je hned v otáčkách. Přeřazuji na dvojku a vozítko jede vpřed. Trojka. Jedem odhadem tak 30 km/h. „Brzdi hodně dopředu“, radí Radim. Zkouším brzdu daleko před křižovatkou, autíčko plynule zpomaluje. Další rozjezd, tentokrát nechtěně ostřejší a hned dvojku. Ani nevnímám pohled slečen na chodníku. Jsem plně soustředěný na řízení. Trojka. Čtyřka, Brzda. Trojka. Přednost zprava. Čtyřka. Autíčko se celé chvěje. Mám od toho chvění namasírovaná celá záda. A mokrá stehna od slejváku. Blíží se další předost zprava. Trojka. Brzda. Zprava dobrý. Plyn. Čtyřka. „Co říkáš?“, křičím vedle na Radima. Větracími mřížkami v zadní kapotě je slyšet řev motoru s ozvěnou plechu. Trojka. Brzda. Křižovatka. Dvojka. Neutrál. Jednička. Motor chcípl. Radim vystupuje z deště v autě do deště za autem a nakopává motor. Chvilku hledám jedničku, žárovka zhasíná, jednička je tam. Pouštím plyn. Dvojka. Trojka. Vrata. Jsme zpět u domu. Zastavuji před vraty a vyndavám „bošáka“ ze spínací skřínky. Vystupujeme a tlačíme vozítko bez zpátečky do garáže. Zpátečku přece motocykly nemají. Alespoň „Pérák“ ne. Vozítko je pod střechou, zavíráme garáž, parkujeme před ní další stroj. Přestává pršet.

Uf. Bylo to …. no jaké vlastně? Ujeli jsme asi 800 metrů. Prý tehdy jezdili lidé takovými vozítky běžně. I na dovolenou. Cesta do Tater trvala dva dny. Za dva dny jsem na Gibraltaru. Lze vůbec srovnávat lidová vozítka s čímkoliv jiným? Podle mě ne. Uvědomuji si, jaké asi bylo jet aerovkou ve třech lidech do Afriky nebo na Presidentu do Vídně. To byly heroické výkony, které my dnes nedokážeme plně pochopit. Pořád to v podvědomí srováváme s dnešním komfortem. Ale lidová vozítka komfort neznaly. Jediným komfortem jejich majitelů bylo to, že měli auto.

Až někde na srazu uvidíte lidové vozítko, neohrnujte nad nimi nos vedle svého Mercedesu. Možná byste neměli odvahu si takový unikát koupit, zrenovovat ho bez technické příručky nebo se vydat do vedlejšího města. Mnozí majitelé těchto zvláštních strojů tu odvahu mají.

Velice děkuji Radimovi Tauberovi za zapůjčení vozítka.