Pro mé zážitky s Mazdou MX-5 NB jsem si, s dovolením své ženy, vypůjčil kousek článku z jejího blogu.
Rafting a canyoning ve Slovinsku. Takový dárek mi přinesl loni Ježíšek. Už se vlastně ničemu nedivím. Ježíšek má vždy „samé dobré nápady“. Na divoké řece jsem už byla, to bych mohla zvládnout a co je canyoning nevím. A naštěstí mě nenapadlo si o tom něco víc zjistit. Mám ráda překvapení. A navíc nás čeká pět dní ve Slovinsku bez dětí. Takže si to pojďme pořádně užít…
„V neděli večer musím ještě do Prahy,“ hlásí Michal s tím, že jaksi zapomněl na večerní odvoz mého synka na tábor. Proč tam musí zrovna v neděli večer mi nedokáže (nechce) odpovědět. Začínám tušit. Když nakonec kvůli táboru večerní záležitost odkládá na odpoledne, bere si jako společnici Aničku a po návratu chybí před domem auto, začíná mi svítat. Určitě půjčil moje vysněný Porsche na cestu jako překvápko. Při vzpomínce na cenu půjčovného tohoto auta mi je ale jasný, že jsem vedle, jak ta jedle. Když se Aničky ptám, co přivezl Michal za auto, zklamaně mi říká, že se musím smířit s tím, že pojedeme Mazdou. Cože? On chce vážně jet s tou starou Mazdou bez klimatizace, kterou připravuje pro svýho syna k osmnáctinám?
Odvážíme Honzíka na tábor. Cestou domů začínáme kout plány, že bychom vyrazili už dneska. Zkrátíme si tak zítřejší dlouhou cestu a tím nabereme čas navíc. Nemůžu se rozhodnout. Jenom přece jsem si ještě chtěla umýt vlasy, pořádně dobalit… Můj žaludek hlásí čím dál větší nervozitu nad tím, co to Michal vymyslel a tak souhlasím s dřívějším odjezdem. Áňa se zaraduje, že bude mít barák pro sebe o kousek dýl. Narychlo dobaluju (samozřejmě, že rychlost nese své plody a spousta věcí zůstává doma) a z okna vidím, jak Michal skládá věci do Golfíka. Uf, tak jenom přece budeme mít klimu (i když teď venku prší, doufám, že na jihu bude tepleji). Zároveň jsem trochu smutná, že překvápko nebude (typická ženská, nikdy neví, co vlastně chce).
Anička nás jde doprovodit k autu, sahám po klice Golfíka, ale Michal míří do garáže, kde už jsou otevřený vrata a čeká tam na nás… Mazda. Ovšem ne ta naše, ale Mazda MX5 (pro neznalce aut jako jsem já – sportovní kabriolet). Opět se ve mně probouzejí smíšené pocity (zklamání, že to není Porsche, i když to bylo jasný, tak naděje umírá poslední a radost, že pojedeme s otevřenou střechou – pokud přestane pršet). Batoh si dávám mezi nohy, protože kufr je tak malej, že jsou tam věci naskládaný jako puzzle. Jako dárek dostávám ještě šátek, aby mi nenafoukaly uši (vůbec ho neumím uvázat, ale netrvá to dlouho a svůj styl si nacházím) a od Aničky pusu na cestu.
I přes slabý déšť jedeme natankovat bez střechy, abych ochutnala ten pocit, který nám tohle autíčko jménem Mystique poskytne. Na pumpě zavíráme střechu a svištíme si to směr Salzburg. Ráno musíme jet kvůli počasí ještě se střechou nahoře, ale jakmile přestává pršet, mizí střecha za námi a začíná ta pravá jízda.
Tenhle sporťáček krásně drží v zatáčkách (sama jsem si to na chvilku ve Slovinsku vyzkoušela), při zrychlení si připadáte jako ve Formuli 1 (teda aspoň já jo 🙂 a ten pocit mít nebe nad hlavou a vítr ve vlasech je prostě boží. Nebyla to moje první jízda kabrioletem, ale první delší výlet v zahraničí jo a musím teda říct, že jsem si to fakt užila. A podle věty „Lásko, jak jsme mohli bez toho žít“ tipuju, že Michal si tohle svezeníčko užíval náramně (nepočítám ten škrábanec na blatníku, který se „znenadání objevil“ při couvání v úzké slovinské uličce, kam byl zákaz vjezdu, ale pokyn navigace zněl jasně :).
Jedinou nevýhodou jsou tunely, kde to hrozně hučí a smrdí, ale s hlasitou hudbou se to dá přečkat. Pokud byste měli stejné choutky, mohu doporučit půjčovnu iCabrio. Pan majitel je velmi vstřícný, udělal nám dvoutřetinovou cenu, než jakou nabízí na stránkách a za poškrábaný lak si řekl navíc jenom tisícovku (dostal dvě). Tolik k dárku číslo dvě.
A jak jsem viděl jízdu MX-5 já? Něco už naznačila Lenka. Mazdička mi učarovala. Ne, že by to byl nějaký závoďák, na to nemá motor po 250 tis. km dostatek výkonu. Ani to není slušný cesťák, na to se do toho leze jak do kanoe a do kufru se vejde jen pár věcí. Prostě je to auto pro radost, které Vám vykouzlí úsměv na tváři a u kterého nebudete řešit nepraktičnost nebo stísněnost. Pro slovinské cesty kolem Troglavu nebo popojíždění po pobřeží je to skvělý stroj. Samozřejmě nesmí žhnout slunce, protože se v autě vaříte, chce to vyhnout se špatným cestám i dálnicím. Mazda vyniká jednoduchým ovládáním podle starého dobrého receptu. Živý motor vpředu, zadní náhon, absence střechy, nízká pohotovostní hmotnost. Ingredience, které už dávno automobilky zapomněly. Naštěstí ještě existují dostupná auta, která právě toto umí nabídnout. A Mazda MX-5 je mezi nimi legenda.
PS: Pro výše řečené se o čtvrt roku později jedna MX-5m tentokráte starší verze NA objevila v naší sbírce.
