Mercedes, zvaný piano, mne nikdy moc nezaujal. Přiznával jsem mu sice jisté kvality, ale to bylo vše. Při vyslovení jeho přezdívky jsem si vždy představil unaveného nafťáka, kterému z výfuku létají hranolky a který, ověšený všemi možnými i nemožnými ozdobami interiéru, vozí instalatéry po kšeftech. Postupně jsem zjišťoval, že toto auto zajímá i určitou skupinu veteránistů a mezi mercedesáři je to ikona. Pach spáleného fritovacího oleje ale v mysli zůstal. Až do té doby, kdy se mi do rukou dostal Mercedes-Benz W123 280 CE.
Již z dálky zářil do okolí jeho zlatý lak, který jistě inspiroval svého majitele k pojmenování vozu „Goldie“. Důvodem krátkého pobytu u nás byla jeho výměna za Jaguar XJS, o kterém jsem rovněž psal. Dnes vezu Goldieho k novému majiteli, tak je příležitost poznat kvality tohoto vozu. Mercedes je ve výborném stavu, prošel velkým servisem a má nový lak. Množství chromu zde podtrhuje jeho vzhled a samozřejmě vyniká mezi současnou produkcí. Dvoudvéřová verze na mne působila trochu nezvykle, přeci jen musím poznamenat, že sedan či kombi působí vyrovnaněji. Ale to je jen můj pohled na věc. Co se mi na autě líbí zvenku, jsou zadní světla. Ty mají nezaměnitelný styl. Vše na voze působí subtilním a kvalitním dojmem. Po usednutí do sedadel s velmi příjemným materiálem se rozhlížím po interiéru. První dojem: ze všeho čiší řemeslná poctivost a již zmíněná kvalita. Vše je na svém místě. Interiér sice nenadchne nějakým designově módním řešením, ale o to v Mercedesu nikdy nešlo. Sedadla jsou pohodlná a vše je, kde očekávám. První otočení klíčkem … a ozve se klasické piano ☺. Zvuk zpod kapoty je dost podobný, a to ať se jedná o benzín nebo dehet. Zde vrčí řadový šestiválec o objemu 2,8litru. Volič automatické převodovky posouvám do pozice „D“. Zvuk se trochu změní, otáčky klesnou a „meďák“ se plavně rozjíždí. Hned první desítky metrů potvrzují, že se rozhodně nejedná o žádný sporťák. Spíše stylovku. Ploužím se po okresních cestách podél brdských lesů. Po autě se otáčejí okolní řidiči. Pluji
německou legendou směrem ku Praze. Vůz je velmi dobře odizolován proti hluku, podvozek je v bezchybném stavu, tak je jízda příjemně tichá. Radio je zde stylově dobové a nestylově nehrající. Motor slyšet moc není, tak jedu kolem Cukráku tichem. Zde, na volnější silnici trochu přidávám, abych nebyl brzdou. Goldie s tím nemá vůbec žádný problém. Po napojení se na českou panelku D1 si říkám, že pianko není vůbec špatným autem. Podvozek funguje jak má, brzdy jsou poplatné své době, ale neznervózňují mne, převodovka řadí naprosto sametově (a že prý to bez elektroniky nejde). Ale jedna věc mi ale vadí. A to je řízení. Byť jsou všechny čepy a další součásti řízení v naprostém pořádku, řízení jde až moc lehce. Tady rozhodně mohli v Mercedesu víc zapracovat. Jako celek by si „stodvacetrojka“ rozhodně lepší řízení zasloužila. Na Vysočině se mizerný povrch dálnice mění v oranici a já, v zájmu dovezení auta vcelku, se přesouvám do levého pruhu, mezi jedoucí ega v audinách, superbéčkách a v těch otylejch porších. Tato skutečnost mne nutí přišlápnout plynový pedál víc a posunout ručičku rychloměru k hodnotám sice nepovoleným, ale v danou chvíli bezpečnějším. Zřejmě se pár řidičů podivilo nad schopnostmi staré mercedesky, ale co.
Musím přiznat, že nemám moc o čem psát. Mercedes-Benz W 123 je možná nejkvalitněji postavené auto, které kdy bylo vyrobeno. Jeho kvalitám se blíží snad jen stará Volva. Benzínové coupé této řady je stejně nenáročné, jako naftové sedany. Kdo je příznivcem německé klasiky, bude se z piana těšit hodně dlouho. A tak i já předávám na místě setkání novému majiteli klíčky od Goldieho a přebírám pro změnu jiný vůz. Přeji zlatému Mercedesu i jeho novému majiteli, aby spolu zažili doslova statisíce spokojených kilometrů
