Znám auta, která mne velmi lákala, a po usednutí za jejich volant jsem byl velmi zklamaný. Znám i taková, od nichž jsem nečekal vůbec nic a jež mne velmi mile překvapila. Dnes jsem usedl za volant maličkého Renaultu 4CV z počátku padesátých let, abych se přesvědčil, čím si malý vozík, s přezdívkou Želvička, získal ve své době přízeň řidičů.
To takhle jeden letní podvečer zastavil u mého domu jeden sympatický starší pán, kterému jsem léta testoval jeho bílý Renaultík. Rok se s rokem sešel a já obcházel malé vozítko, se kterým si jeho majitel dal velkou práci, aby vypadal tak, jak vypadal v padesátých letech, když se proháněl po silnicích nejen ve Francii, ale i v Československu. Ne, Renault 4CV nikdy ani vzdáleně nepatřil mezi má vysněná vozidla, ale oceňoval jsem kvalitní práci a vitalitu nejen vozu, ale i jeho majitele. A k přání svézt se malou Želvičkou nebylo daleko, jak už to u mě bývá ☺.
Renault je malým lidovým vozidlem. Malým především svými koly, nízkým těžištěm a krátkým rozvorem. Rovněž pohotovostní hmotnost pouhých 600kg je pro dnešní auta utopií. Ano, po usednutí mne za volant a majitele na místo spolujezdce se pohotovostní hmotnost ihned zvýšila o další čtvrtinu. Dveře se otvírají „obráceně“, než u dnešních aut. Středový sloupek drží jak dveře zadní, tak i přední. Dřív se tomuto způsobu otevírání říkalo „proti větru“. Teď je ale bezvětří, páteční podvečer neslibuje ani žádný provoz, tak si pojďme dát pár kilometrů s francouzským společníkem. Interiér vozu je samozřejmě maličký, ale zaujme několika pěknými detaily. Např. ovládáním chladičové clonky u hlavy řidiče, a to v místech, kde ostatní pasažéři automobilů mívají střešní madla. Nebo výdechy topení, kam je hnán vzduch od motoru nosníky karoserie. Líbí se mi „kreslené“ písmo na údajích sdruženého přístroje na palubní desce, jak bylo koneckonců obvyklé u francouzských vozů padesátých let, a jež znám ze Simek Elysée.
Tak otáčím klíčkem a za mnou se rozezvučí vodou chlazený čtyřválec o obsahu 747 ccm a skromném výkonu kolem 20koní. Chvilku hledám ovládání blikačů, které je nezvykle na pravé straně volantu. Páčka na levé straně slouží k obsluze světel. Zapínám tedy světla dvojitým otočením páčky, na malé řadící páce řadím opatrně „za jedna“, a to směrem k sobě a dolů, pouštím spojku a zlehka přidávám plyn. Autíčko se odlepí od chodníku a moje ruka posouvá řadící páku tak, aby se ulevilo převodovce zařazením druhého rychlostního stupně. Ještě se seznamuji s tuhostí brzdového pedálu a vyjíždíme z vilové čtvrti na hlavní silnici. Prakticky na první křižovatce jsem přecenil pružnost motoru, který mi chcípl. Ale na krátký povel klíčku opět oživl a my mohli pokračovat. Za „testovací úsek“ jsem vybral stoupání brdskými lesy. Francouzské vozítko je vybaveno pouze třístupňovou převodovkou, ale neměl jsem pocit, že by mi nějaký rychlostní stupeň chyběl. Ne tedy, že by Renault na sešlápnutí nějak závratně zrychloval, ale zvuk motoru mi dával najevo, že jedu rychle, tak jsem přeřadil na trojku. Rychloměr ukazoval závratnou rychlost někde kolem padesáti kilometrů za hodinu. Ale to bylo v pořádku, nechtěli jsme přece dopadnout jako řidič Fabie, kterého za asistence Policie natahoval pracovník Odtahové služby na svoji odtahovku. My jsme pomalu projeli okolo a pokračovali vzhůru. Musím konstatovat, že vozítko se stoupáním nemělo žádný problém a plynule zdolávalo metry černého pásu silnice směrem vzhůru. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Simku 1000, která měla motor 944 ccm, pár koníků navíc a deset let výroby k dobru. Žádný velký rozdíl jsem ale necítil. Jistě že se Simkou bych byl rychlejší, ale o tom to není. Na příhodném místě jsem otočil bílého krasavce směrem dolů a jal se testovat podvozek a brzdy. Ani zde na mne nečekalo žádné nepříjemné překvapení a zakrátko jsme byli zpět v Řevnicích. Ještě několik fotografií u místního zámečku. Vůz je tak malý, že jsme se bez problémů pohybovali po chodníku, ale nikomu to neříkejte ☺. Z každé křižovatky se Renault dostal tak rychle, jak bylo třeba, abychom nezdržovali provoz. Vždy byl zvukový doprovod motoru neadekvátně větší než jeho výkon, ale to znají všichni majitelé vozů s motorem vzadu.
Ale to už má krátká jízda končí a parkuji opět u chodníku domu. I těch pár kilometrů stačilo pro udělání si obrázku o malém francouzském Renaultu. V poválečných letech, kdy lidé své peníze investovali do obnovy svého života, bydlení, rodiny, byl malý Renault 4CV naprosto dostatečným a myslím i milým společníkem. Jak šel čas, potřeby lidí se měnily, a s nimi i vůz, jež opanoval jejich garáž. Dnes je Renault k vidění pouze na veteránských srazech a to ne v množství, které by bralo v potaz počty dovezených 4CV do Československa. I tohoto bílého krasavce můžete občas vidět na různých veteránských podnicích, jak ho jeho majitel s láskou vede po rozličných cestách české krajiny. Pro mne byl Renault 4CV zpříjemněním všedního pátečního večera a já děkuji panu Kepkovi za zapůjčení jeho plechové lásky.
Přeji ještě hodně společných vyjížděk, pohodových kilometrů i zvídavých pohledů okolních lidí.
