Simca 1301 spécial

Usedám do koženkových sedaček a zaklapávám za sebou s jemným dvojitým kovovým cvaknutím dveře. Než otočím klíčkem, tak si uvědomuji, že jsem první, kdo usedá za volant tohoto vozu. Ne, nekupuji si nové, právě se chystám poprvé vyjet s vozem, který po roce a nějakých měsících vyjede z mé dílny. Znám každý šroubek bílé Simky 1301 spécial, každý jsem měl v ruce. A každý šroubek, každá součástka, i ta nejmenší, prošla důkladnou renovací. Teď se ukáže výsledek mé práce. Rozsvěcuji kontrolky, jednou prošlápnu plynový pedál a otočím klíčkem.

Motor naskočí a nepravidelně si běží. Vše je čerstvé, syrové. Starostlivě kontroluji každou hadičku, každou součástku. Nikde nic neteče, nikde se nic neozývá. Benzín směřuje z nádrže do karburátoru, chladící kapalina cirkuluje ve svém okruhu, olej maže co mazat má. Spojka vystavuje tam, kde nová spojka vystavovat má. Brzdový pedál je tvrdý. Rychlostní stupně jdou zařadit bez sebemenší vůle. Vše se zdá takové, jak má být. Zbývá zařadit první rychlostní stupeň, přejet nízký práh dílny a bělostnou francouzskou krásku zaleje teplé červnové slunce. Počítadlo kilometrů ukazuje nulu. (Ano, včera jsem byl na STK, ale měl jsem sebou přepravník. Rovněž jsem natočil nějaký čas na místě při základním seřizování motoru – ale to jsou nezajímavé informace, které se nepočítají ☺). Kola se pozvolna otáčejí po asfaltu vstříc svým prvním kilometrům po reinkarnaci. Lidé, stojící na malé autobusové zastávce, otáčejí své pohledy na nezvyklý stroj. Možná si starší z nich vzpomenou, že Simca bývala zastoupena ve vozovém parku československých motoristů v minulém století. A dnes? Moc Simek na silnicích není. Když zastávka zmizí v mém zpětném zrcátku a projedu kolem cedule, značící konec obce, přeřazuji na čtvrtý rychlostní stupeň. Po kilometru zastavuji, nechávám běžet motor a otevírám kapotu. Motor se převaluje v tisíci otáčkách (dle rychloměru, ve skutečnosti jsou otáčky nižší). Znovu kontroluji vše, co pod kapotou zkontrolovat mohu. Lehce koriguji předstih. Ne, nesnažím se mít vše hned perfektní. Motor potřebuje své. Udržuji nastavení v základních polohách, na finální ladění bude čas. Vše je ok, mohu pokračovat. Vedle sebe na sedadle spolujezdce mám blok s tužkou. Průběžně zapisuji vše, co si bude vyžadovat na dílně ještě moji pozornost. Moc toho ale není. Simca si zvolna užívá kilometry svého nového života. Je si vědoma toho, že je jednou z těch, kterým se dostalo té příležitosti prodloužit si svůj automobilový život. Ze stovek tisíc vyrobených vozů jich drtivá většina skončila ve šrotu. Zůstaly desítky. Jen pár jich má to štěstí, že prošly rekonstrukcí a září do ulic svojí krásou. Rychlostní stupně jdou pomalu a ztuha řadit. Jsou ale zcela přesné. Převodovka je nově sestavená, s novými ložisky, synchrony, kolečky … nikde není žádná zbytečná vůle. Replika výfuku vydává stejný zvuk, jako vydávaly před čtyřiceti lety originální vozy. S řízením je to stejné. Žádná vůle. Řízení pochopitelně postrádá posilovač, takže kontakt s polohou kol je dokonalý. Na křižovatce pouštím pětici vozů na hlavní. Řidiči bez výjimky sledují odraz slunce na karoserii „francouzského Mercedesu“, jak se v Československu Simce 1301 říkalo pro její pohodlí a možná i jistou ojedinělost.

Simca 1301, zejména mladší verze „Spécial“ je jednoznačně krásné auto. A to i přesto, že se jedná o „obyčejný“ sedan. Ač pojem „krása“ obecně spojujeme spíše s kabriolety, supersporty či coupé Grand Tourismo, tak tato Simca je výjimkou. Štíhlá karoserie, dlouhý zadní převis, ozdobné chromování, barevný interiér, to vše byly atributy zájmu koupěchtivých zájemců. A nutno říci, že zájem neklesá ani dnes. Ač motor netočím přes tři tisíce otáček a rychlost držím v nízkých hodnotách, auto jede krásně plynule. Zapomněl jsem vyzkoušet radio, tak krásně zní zvuk čtyřválce a rezonance výfukového potrubí, zejména jeho posledního tlumiče. Na počítadle kilometrů se zatím vystřídalo několik číslic. Každých pět kilometrů kontroluji vše, co lze. Po třiceti kilometrech tento interval prodlužuji. Pohybuji se v okolí dílny, abych mohl kdykoliv zpět, slyšel-li bych něco podezřelého. Když mám pocit, že něco může být lepší, otevírám kufr s nářadím a na vhodném místě nořím své ruce pod auto či do motorového prostoru. Ale vše je v pohodě. Lehce ještě trošku přidám na předstihu a zaklapávám kapotu. Ne, není to standardní svezení s veteránem. Moje smysly jsou napnuté, uši končí pod kapotou, nohy jsou připraveny registrovat jakoukoliv změnu v chování pedálů, značících něco nekalého. Levá ruka je prodlouženým čidlem řízení, pravá ruka pro změnu hlídá převody v převodovce. Po padesáti kilometrech najíždím v dílně na rampu a vše znovu prohlížím i zespodu. Rovněž kontroluji vše, co jsem si za jízdy zapsal. Nechávám Simku vychladnout a dávám si pauzu. Po hodině auto znovu startuji. Simca chytá hned a já vyrážím na druhé kolo testování. Jednička – dvojka – trojka – čtyřka. Simca pluje po okresní silnici, větracím okénkem fouká do interiéru chladný vzduch a interiérem se line zvuk francouzské techniky. Vzpomněl jsem si, že jsem mohl na zadní okénko koupit repliku samolepky „V záběhu“ ☺. No nevadí, ona by to drtivá většina řidičů, předjíždějících mne s podivnými, naftou páchnoucími obludami, stejně asi nepochopila. Odpoledne se na počítadle kilometrů
objeví poprvé tříciferný údaj, značící ujetých prvních sto kilometrů.

Je čas si odpočinout. Simca potřebuje vstřebat své zážitky. Jistě bude v dílně povídat ostatním vozům, jaké to je projít takovouto omlazovací kůrou, a znova dělat radost nejen svému řidiči, ale těšit i zraky všech okolo. Však ona zase brzy vyjede. A já … mé ruce zamykají dílnu a nohy mne vedou k jinému cíli …. na pivo ☺.