Možná si vzpomenete na hlášku Sagvana Tofiho „Mít tak Simku“ z filmu Vítr v kapse, kterou pronesl, když se mu nedařilo sbalit vyhlédnutou slečnu, což se majiteli Simky 1307 naopak podařilo. Nevíme, zda díky autu, ale určitě ano ☺. Ale i když nejste příznivcem starých filmů, sympatickou Simku si jistě pamatujete. Jednu takovou máme v našem servisu, a protože potřebuje novou technickou prohlídku a sůl v okolí Řevnic ještě není, máme možnost ji trochu provětrat…..po dlouhých třinácti letech, kdy stála v garáži. Hranatá Simca, která zvítězila v roce 1976 v prestižní anketě Auto roku. byla v tehdejším Československu velmi oblíbená. Stejně jako její předchůdce Simca 1301 i větší Chrysler 180. Kdo měl Simku, Chryslera, Saaba či některého z Renaultů. byl „king“. Od té doby uplynula spousta vody. Jedno ale zůstalo …. Oblíbenost Simky v Česku je stále vysoká.
Hranaté tvary v duchu nastupující módy sedmdesátých let vynikají přirozenou elegancí i dnes. Vzpomínám, jak jsem asi před několika lety byl účasten představení Opelu Insignia. Majitel autosalonu mi nadšeně vysvětloval úžasné tvary vozu a jak a co kde designeři vymysleli za křivky. Odpověděl jsem mu upřímně, že pokud je design auta dobrý, není třeba k němu žádných vysvětlivek …. prostě se líbí. Simca 1307 je designově velmi jednoduchá. Žádné výstřelky není nikde vidět. Čisté tvary, zajímavě zkosená přední maska, dostatek prosklení, umožňující výborný výhled, to vše je podpis designerů francouzské automobilky. Zkosení přední masky možná není z hlediska aerodynamiky ideální. Aerodynamičtější Talbot 1510, který je vlastně jen faceliftem „třinácetsedmičky“ je i v dnešní době méně žádaný než jeho předchůdce. Ne vždy znamená lepší aerodynamika větší zájem veřejnosti. Na koho ale designeři moc nemysleli, jsou dámy. K otevření kliky u dveří je třeba trochu více stisknout skrytou část kliky, a pokud si zmíněné dámy libují v dlouhých elegantních nehtech, neotevřou dveře vůbec. Na dlouhé nehty tam prostě není místo. Takže buď zlomit, nebo jít pěšky. Anebo počkat na galantního muže, který dámě dveře otevře a zachová tak krásu jejích rukou.
V interiéru vozu je na obou předních sedačkách místa dost. Ani pasažéři vzadu nemusí trpět pocitem stísněnosti. Prostor na nohy odpovídá požadavkům na vůz vyšší střední třídy. Zavazadlový prostor je dostatečně velký, možná víc než dostatečně. Geniálním řešení je systém sklopení sedaček. Po otevření víka kufru je na každé straně skryté malé „očko“. Po lehkém zatáhnutí obou dvou těchto „oček“ lze do opěradla zadních sedaček jednoduše strčit. Opěradlo se sklopí, zároveň se sedák lehce posune dopředu a čalouněná deska, která je za zadní sedačkou přikryje vzniklou mezeru. Výsledkem je během vteřiny rovná plocha, zasahující až k předním sedačkám. Vše je skryto u podlahy. Škoda, že se dnešní výrobci alespoň trochu neinspirují v minulosti těch úspěšných. Palubní deska je v barvě bočních tapecírunků a dotváří tak harmonický doplněk k barvě sedaček. V přístrojovém panelu je umístěn rychloměr. Druhý kulatý ukazatel je rozdělen na dva menší. Jeden informuje o stavu paliva v nádrži a druhý o teplotě chladící kapaliny. Výkonnější verze tohoto vozu měly velký otáčkoměr a malé ukazatele se přemístily do bočních částí přístrojovky.
Je čas vyrazit. Motor chvilku pumpuje benzín z nádrže a za vteřinku chytá svým charakteristickým zvukem. Přestože je seřízený a v dobrém stavu tak trochu „chrastí“. Jakoby byly volné ventily. Ale nejsou. To jen sklonění motoru, který byl původně konstruován pro malou Simku 1000 s motorem rovně vzadu, způsobuje tuto hlučnost. Řadím první rychlostní stupeň a opouštím dvůr. Auto je velmi syrové. Zatahuji sytič a lehce přidávám otáčky. Motor se hned cítí lépe. Dvojka umožní plynulejší jízdu. Při zařazení třetí rychlosti už potřebuji spolujezdkyni vzít trochu prostoru u jejích nohou. Rozpětí „šalpáky“ je velké jako u starých autobusů ☺. Raději zařadím čtyřku a diskrétně přesunu svoji ruku i s řadící pákou dále od její nožky. Simca 1307 je vybavena padesátikoňovou třináctistovkou, což z dnešního pohledu není moc, ale v polovině sedmdesátých let to nebyla úplně špatná hodnota. A protože tehdy nebyla auta napěchovaná nesmysly, které zvyšují hmotnost vozu a jejichž přínos je minimálně diskutabilní, tak tento výkon lehké Simce stačí. Rozhodně nelze říci, že by Simca byla brzdou provozu. Jízdní temperament vozu je jeho předností, mínusem je určitá „rozhrkanost“ těchto modelů. Ač to píši nerad, celek nepůsobí moc harmonicky. Když máte Simku pod plynem, je to v pohodě. Když ale střídáte různé jízdní režimy, nebo popojíždíte po městě v kolonách, až tak příjemné to není. A není to jen u této konkrétní „třinácetsedmičky“. Za dobu, co se věnuji Simkám, jsem jich řídil podstatně více. Podvozek je tradičně komfortně naladěný, i když nedosahuje pohodlí svého předchůdce. Řízení je …no, znám lepší. Brzdy jsou zcela OK, přesné, se slušným dávkováním. Sice ne nic, co by nadchlo, ale ani nezklamou. Je ale znatelné, že přednosti této Simky jsou jinde, než v jízdních vlastnostech. To ale neznamená, že by byly špatné. Spíše průměrné. Ani dobré a ani špatné. O hodně lépe, než ve městě či na okresních silnicích se Simca cítí na dálnici, kde dokáže atakovat i rychlosti, vyhrazené výkonnějším vozům. A to i přes absenci pátého rychlostního stupně. Ale to se již blížím k STK. Když je auto na jámě a já pozorným okem kontroluji s technikem stav jednotlivých součástí, nejsem na rozdíl od něj překvapen bezproblémovým stavem vozu. Simca 1307 je solidně postavené auto, které si po technické stránce dokáže vystačit s minimální údržbou. Podstatně více péče potřebuje karoserie, aby byla ve stavu, kdy na protokolu z STK nebude v kolonce „nebezpečné závady“ zapsáno koroze. Technik uznale kýve hlavou a já vyjíždím ven počkat si na doklady. Každým ujetým kilometrem šlape Simca lépe a lépe. Je znát, že jí dlouhá léta nečinnosti nebavila. Teď může navázat na své ujeté kilometry a dělat svému mladému majiteli radost tak, jak ji dělala před lety jeho dědovi. Ale než tomu tak bude, projde Simca 1307 ještě omlazující kůru v našem servisu, kam také nyní s čerstvými známkami na zadní značce směřuji.
