Tři sta kilometrů od domova na srazu českých a slovenských Simek se dá dělat spousta věcí. Ale když v podvečer oficiální program končí a Vám se ještě nechce připojit se ke kamarádům z mokré čtvrti, posedávajících kolem výčepního zařízení, máte ještě jednu možnost. A velmi lákavou. Využít laskavosti kamaráda a usednout za volant noblesního francouzského vozu, nechat bublat spodový osmiválec a projet se s ním po okolí. Vítejte za volantem Simky Vedette Chambord.
Tato francouzská krasavice pro mne není neznámou. Jednu takovou jsem svého času také vlastnil. Aby nemusela čekat na renovaci do doby, než zrenovuji své ostatní Simky, prodal jsem ji kamarádovi, velkému ctiteli těchto krásných vozů, do severních Čech. Simky Vedette měli několik „druhých“ jmen. Tato se jmenuje Chambord podle stejnojmenného francouzského zámku u silnice č.1. Interiér vozu je velmi prostorný. Možná se výrobce inspiroval právě rozměry zámeckého parku. Pohodlně se na dvě řady sedadel vejde šest osob. A pro toto množství lidí je i vůz otypován. Dnes je to skoro nemyslitelné, naskládat do velkého sedanu šest dospělých. Kam by se vešla klimatizace a milion nezbytností, které sebou vláčí dnešní auta? Naštěstí tyto věci jsou pro stará auta neznámou. V ruce svírám tenký věnec volantu a pozoruji „palubní“ ukazatele. Nápisy u různých kontrolek na přístrojové desce jsou psané francouzsky. O smyslu některých se jen dohaduji. Sedačky jsou vlastně dvě prostorné lavice, umožňující dostatek prostoru a svobody. Všude je spousta místa. Paráda.
Po krátkém otočení startéru motor naskočí krásným hlubokým zvukem. Není ukřičený, že by všichni okolo věděli o osmiválci pod kulatou kapotou. Spíše decentně hluboký. Nakládám na zadní sedačky své malé kluky, které si svezení samozřejmě nechtějí nechat ujít. Řadící pákou pod volantem třístupňové manuální převodovky zařazuji první rychlostní stupeň a důstojnou rychlostí opouštím camp. Simca se pohupuje na
nerovnostech silnice a zakrátko se zařazuje do provozu. Není žádnou brzdou. Ne proto, že by jela kdovíjak rychle. Ale dává kolem sebe najevo, že tu je pro pohodlí svých pasažérů a obdiv okolí. Výkon motoru je dostatečný pro poklidnou jízdu krajinou. Ani přes svůj objem nedává žádné sportovní výkony. Ale má nádherný zvuk. Je velkým nezvykem na cestách, o čemž svědčí udivené pohledy všech lidí okolo. Řadit jde krásně lehce, jako ostatně u všech Simek s řazením u volantu. Jen si na každé křižovatce pamatovat, že k sobě a nahoru není jednička, jako u většiny aut, ale zpátečka. Jednička se řadí obráceným směrem, tudíž dolů. Rychlosti jsou dobře rozložené a tři rychlosti jsou kupodivu dostatečné. Brzdy jsou příjemným překvapením. Brzdí velmi dobře, citlivě, s dostatečnou dávkou jistoty. A to i přesto, že jsou bubnové. Seřízené bubnové brzdy většinou brzdí skvěle. Ale mají tendenci táhnout na různé strany, to podle aktuálního stavu toho kterého vozu. „Vedetka“ je má opravené, takže vůz drží rovný směr. Simca drží dobře svůj směr. Ovládání je lehké a příjemné. Celkově se s vozem jede velmi dobře. Je z něj vynikající výhled všemi směry. Pokud Vám tedy ve výhledu nepřekáží vyšší pasažér na prostřední části lavice. Z úcty k vozu jsem nezkoušel vyšší rychlosti, ale podle sdělení těch, kteří vyšší rychlost zkusili, není problém Simkou metelit 140km/h.
Simca Vedette je v České republice málo známý veterán. Pamatuji si, jaké podivení způsobila má bývalá Vedette na srazu ve Slavkově. A ještě větší údiv na tvářích návštěvníků způsobila skutečnost, že se jedná o Simku. „No jo, Simca nedělala jen 1301-čku, pánové“. Pořídit si Simku Vedette můžete v rozmezí od 100tis. za vůz k renovaci až po 500tis. za krásně zrenovovaný špičkový model Presidence (v roce 2012). Levnější bývá starší verze, která nemá ještě takovéto zadní ploutve. Náhradní díly jsou docela dobře dostupné ve Francii. „Vedetu“ můžu vřele doporučit.
