Talbot Tagora 2,2 GLS Automat

S Talbotem Tagora jsem prožil mnoho. Vlastnil jsem jich několik a v několka dalších jsem jel. Zkušenosti mám se všemi modely Tagory, které byly vyrobeny. Tentokrát jsem netradičně vybral již dříve napsaný článek, který se objevil v klubovém časopisu, na mém cestovatelském webu a nyní ho přináším i sem. Domnívím se, že takto poznáte Tagoru lépe a ona si to zaslouží. Zavzpomínejme tedy spolu na cestu z Prahy až do španělské Tarragony a zpět v roce 2008 v ojedinělé Tagoře s automatem a necelými třiceti tisíci kilometry na počítadle.

Vyrážím svoji Tagorou před osmou hodinou, po obvyklé ranní očistě auta po ranní rose. Cestou se stavuji na čerpací stanici dohustit pneu a u kamaráda, aby si poslechl motor. Konstatuje, že je vše OK, a že hlučnější motor způsobuje repasovaná vačka. Měnil jsem totiž preventivně těsnění pod hlavou. Protože původní hlava měla už staré ventilové gumičky, vyměnil jsem hlavu celou za hlavu, kterou jsem měl po jiné Tagoře a která byla celá po GO. Cestou si ještě voláme s ostatními Čechy, jedoucí na stejný sraz, ale oni vyrážejí později a jinou cestou.

Cesta utíká v klidu, jedu spíše úsporně. První tankování optimisticky moc nevypadá (12,8/100km), ale uvidíme. Většinou přes Německo spotřeba výrazně klesá. To již mám po několika cestách vyzkoušené. Otevřenou hranici projíždím bez zastavení – to je paráda. Ale nebyl bych to já, kdybych nezaujal opodál čekající kluky policajtský německý v civilním voze. Stahují mne na parkovišti a kontrolují doklady. Zároveň obdivují mojí Tagoru. Vše je v pořádku, ani rychlost jsem snad nepřekročil, a tak jedu dál. Směřuji na Mnichov, mám v úmyslu projet Brennerským průsmykem až do Itálie k moři a podél moře až do španělské Tarragony.

Obrovským překvapením pro mne je tankování před Rakouskem. Zastavuji na Shellce a doplňuji nádrž. Spotřeba 8,01 je jen těžko uvěřitelná. Jel jsem sice hodně volně, bez světel a klimatizace ale s třístupňovým automatem a karburátorem Solex 32-35 TMIMA, který prostě „žere“ … Z benzínky je krásný výhled na Alpy, ale haldy lidí, kteří tu zastavují, mne opravdu nelákají. Zhltnu něco rychle ze zásob a rozhoduji se pro oběd až v Alpách. Projíždím krásným průsmykem do Itálie. Opravdu moc příjemná cesta. Nevidím ale nikde žádný kloudný sjezd, jedu tedy dál s tím, že až se pořádně zorientuju, sjedu. Vybírám si kartičku na mýtnici, a když se zvedá závora, stojí za ní dva poldové. Každý se tváří jak Corrado Catani. Ale plynule jedu dál a projíždím mezi nimi. Z dálnice sjíždím po zaplacení 2.5 E u Bressone Brixenu, ale už před Bolzanem jsem zpět. Silný provoz, motorkářiv… Ještě jednou sjíždím, ale dálnice je opravdu výrazně lepší. U Mantovy chce po mne mýtnice kartu, ale ne tu, co mám u sebe. Když chci zaplatit hotově, brebentí na mne něco Ital svým jazykem. Jediný, co mu rozumím je, zda jsem Bulhar. Nakonec je závora otevřená. No, pomalu projíždím branou, chvíli ještě čekám za mýtnicí, ale nikdo nic, tak pokračuji v cestě. „7.5 E dobrejch“ 🙂 . Pokračuji po pěkné okresce do Cremony. Je zajímavé, jak rychle se změnily hory v rovné placaté nížiny. Ale podle mapy ještě nějaké kopce budou. Znovu tankuji, spotřeba ukazuje příznivých 8,2 l/100km. Držím se už okresek, ale najednou je 8 hodin večer, stmívá se a já nemám spaní. Vesnice navazuje na vesnici a tak se za Cremonou u Vogherry vracím na dálnici a zajíždím na benzínku.

   Uf, to byla noc. Za prvé spát v autě – to není nic pro mne. Za druhé, když dvacet metrů za Vámi zastaví kamion a nechá puštěný, na 2000 otáček, motor celou noc, je to na kulku. Ráno zavřený i toalety, několik plných autobusů rozeřvaných lidí. Sakra. Rychle vyrážím pryč z dálnice někam do klidu, kde si můžu alespoň uvařit čaj. Sjíždím u Serravalle a za chvilku již zastavuji na odlehlém místě a vařím si horký čaj. Jsem 30 km od moře a na dálnici mám v úmyslu se vrátit až u Marseille. Nebe je bez jediného mráčku a už teď, v 7 h ráno, je docela teplo. Čaj už se vaří, já si dávám trochu ranní hygieny a je mi fajn. Tohle cestování miluju. Jen já, cesta a moje Simca. Jen budu muset už postavit to Rancho, protože postel je postel. A moje Rancho ji má. Spát v autě je děs. Pod širákem je to fajn, ale na dálničním odpočívadle to nebude asi nejlepší řešení a přeci jen je květen. Po snídani již pokračuji po klikaté okresce plné serpentin až do Janova. Šipky mne vedou přes centrum a najednou je volba jen na dálnici. Ale ukazuje i na letiště, které je západně od Janova a na západ já potřebuji, takže neváhám. Po zaplacení 0.3 E sjíždím na okresku směr Savona. Během minutky jsem u moře. Zastavuji, jdu se nadechnout mořského vzduchu a udělat několik fotek. Provoz pomalu houstne a řízení je náročnější. Pruh široký 2,5 m lemují po pravé straně „kolisti“, všude se motají motorkáři, auta v protisměru to samé. Mezi tím já s pětimetrovou Tagorou a šíří skoro dva metry. Ve větších městech blokují přístup k moři přístavy, menší jsou již plné aut, campery stojí u obou stran a pláže už teď v 10 h dopoledne „hlava na hlavě“. Za Savonou se objevují všude cedule „Stasta Chiusa“ – „Zákaz vjezdu“. No jo, jenže co já vím, která cesta je „Strada Alinza“. Když dojedu k menšímu městečku, tak už to vím, takže se obracím a jedu hledat objížďku. Vracím se do předchozí vesnice a odbočuji piniovým lesem prudce vzhůru do kopce plného serpentin s nějakým „skůtristou“ na zadním nárazníku. Vnitrozemím směřuji dál na jihozápad a za chvilku se vracím k moři. Ale tyhle serpentiny jsou tak úzké, že s auty v protisměru se vyhýbáme pangejtama. Řidiči „obytňáků“ raději před zatáčkou troubí. Zastavuji na malé, ale krásné vyhlídce. Jednak chci udělat pár fotek a jednak čekám na něco většího, za co se raději zařadím. Projíždím asi padesát menších měst a vesnic, než najdu supermarket s parkovištěm, kde mohu doplnit zásoby. Následně se vracím na dálnici dotankovat, protože jsem již na půlce a bůh ví, jak to bude s tankováním v Monacu, kde mám v úmyslu se zdržet. Spotřeba už  povylezla  na  8,8 l,  což je ale stále výborné.

   Dálnici opouštím až ve Francii a hned sjíždím do prvního města – Mentonu. Při sjíždění serpentin zahlédnu v jedné ze zahrad několik veteránů. Když odbočím až na místo, nacházím kromě jiného Simku Vedette Chambord. Poobědvám z vlastních zásob a pak pokračuji do Monaca. Tam chvilku hledám parking. Nakonec parkuji v Monte Carlu v podzemních garážích. Snažím se dostat k moři, ale je to jako když chodím po balkoně sem a tam. Až si všímám místních, jak jdou v plavkách k místu, kde jsem si myslel, že jsou toalety. Ale byl tam ukrytý výtah, a když sjedeme dolů, přestoupíme do dalšího „patra“, až jsme na úrovni moře. Procházím Monte Carlo, prohlížím si domy, lodě i výkladní skříně prodejců sportovních aut. Potkám několik Ferrari, Lamborghini, Bentley Azure apod. Zvlášť tunel, kudy jezdí vozy F1 při Grand Prix je úžasný. Třeba když projíždí  Ferrari Enzo. V druhé zátoce objevuji tribuny, které dělníci staví pro Grand Prix Monaco. Nacházím i startovní značky a startovní bránu. Stojí tam také nádherné Ferrari 360 Modena Spider F1. Vedle ní plakát s nabídkou. 45 E spolujízda a za 80 E Vás tu krásku nechají řídit. Sleduji cvrkot kolem vozu. Žádná kauce, žádné smlouvy – nic. Ani řidičák nechtějí vidět. Láká mne to. Ale mám strach. Na nohou mám pantofle, je mi vedro – zkrátka vymýšlím tisíc důvodů, proč této nabídky nevyužít. Nakonec si asi po půl hodině říkám“ Radši litovat toho, co udělám, než toho, co neudělám“. Přihlašuji se. Za 60 minut budu na řadě. Dost času to „vydýchat“, vrátit se pro Tagoru, přezout se. Pak už usedám za volant rudého Ferrari. Majitel mi vysvětluje obsluhu. Je to jednoduché, jediné, co mi trochu překvapuje, že mám na plynový i brdový pedál šlapat pouze pravou nohou. Jsem s automatu zvyklý brzdit levou, ale nehádám se s ním. Řadím pádlem pod volantem za jedna a vyrážím. Po městě je docela provoz, ale i tak si jízdu užívám. Projíždím kolem hotelů, casin, přes náměstí až ke kulaťáku před tunelem. Ve zpětném zrcátku vidím F355, které tu rovněž exhibuje celý den. Pouštím plyn, počkám, až vůz zpomalí, projíždím volně kulaťáček. Před tunelem podřazuji o dva stupně za neuvěřitelně vzrušujícího zvuku motoru a sešlapuju plynový pedál. Auto vystřelí vpřed, při asi tak 3000ot / min (nevím, nedívám se) má auto tak nádherný zvuk, že několik turistů zběsile mačká spoušť. Po momentu překvapení totiž přidává i Ferrari za mnou a my projíždíme za zvuku dvou motorů tunelem, volnější silnicí až k šikaně před cílovou rovinkou. Šikanou projíždím s podřazením a troškou plynu a do cílové rovinky přidávám. A konec. Nádhera – tohle auto chci! Přišlo mi to celé strašně krátké, kratší, než čekání, až na mne přijde řada. Opouštím Monaco v koloně vozů a až do Nantes se to nelepší. Holt je pracovní den. Ach jo. Blíží se podvečer a tady to na nocleh nevypadá. Dálnice alespoň někam vedou. Projíždím i kolem jakéhosi auto muzea, ale mají jen do 18 h. Je 19.30, tak snad jindy. Z dálnice sjíždím až ve Fréjus a mířím po delší okresce do St. Maxime. Nakonec nacházím malou cestičku, která vede, no, ani nevím kam. Je ale sjízdná, tak po ní odbočuji a jedu po vrstevnici mezi stromy. Tam zastavuji, dělám si čaj a večeři a chystám spaní.

   Noc opět nic moc, spát v Tagoře…… Byl jsem vzhůru snad každých pět minut. Příště jdu fakt pod širák. Po snídani vyrážím do nedalekého St. Tropéz. Projíždím městečko, dokud nenarazím na obě četnické stanice, známé z filmů o četníkovi. Chci se po dvou dnech a dvou nocích osvěžit, tak vyrážím k pláži. Přijíždím k Niky Beach. Parkoviště je prázdné, taxa 3.7 E, závora zavřená. Nechávám Tagoru před parkovištěm. Moře je teď, v 8 h ráno ledové a ani sluníčko ještě pořádně nehřeje. No, ponechám koupání na později. Když závoru objíždí asi šesté auto a projíždí zákazem vjezdu, dělám totéž. Chci udělat fotku Tagory na pláži u moře. Vyhýbám se hlubokému písku a hledám si místečko. Pak již nic nebrání další cestě, která vede po krásné silnici, úžasnou krajinou do Hyéres. Tam se zastavuji pro čerstvou francouzskou bagetu a vynikající sýr. Zároveň nakukuji do trafiky a kupuji Automobilii se šedivou Tagorou na titulní straně. Na Toulon vede pouze dálnice. V Toulonu ale před mýtnicí odbočuji na horskou silnici do Aubagne, která vede příjemnou přírodou, okolo zábavního parku, který ještě zeje prázdnotou. Další část cesty lemuje obrovská chatová kolonie složená ze samých „Mobilheimů“. Z Aubagne je to do Marseille kousíček a po neplacené dálnici minutka. Marseille je obrovský přístav, kterým přejíždím přes dlouhé mosty a tunely, nakonec míjím i velký yacht club, kde jsou naskládané yachty v několika patrech. Zkušeně odbočuji na L´estagne. Chci najít místo, kde se v klidu vykoupu. Značení v Marseille bylo opravdu ukázkové a zabloudit se tam snad ani nedá. Hned za Marseille nacházím konečně menší pláž. Zdržím se asi půl hodinky, neboť polední žhavé slunce by mi z Tagory udělalo škvarek. Nabírám směr Arles. Slunce pálí, že si v Lidlu musím koupit opalovací krém. Přijíždím po silnici 568 do Martigues. Tam však silnice není. Alespoň ne pod tímto číslem. Projíždím město a nic. Vidím sice velký most a dle mapy je mi jasné, že se na něj musím dostat. Jenže jak. Kromě dálnice je tu ještě silnice na Marseille. Dávám se po ní do La Méde a tam se otáčím na správný nájezd. A je to. Z mostu vidím i nějaké vrakoviště. Jenže jak se tam dostat. No nic, jindy. Za mostem zajíždím na benzínku. Policajti za mnou. Aha, jenže já stojím ve frontě na špatný stojan. Ukazuju policajtům couvací světla a oni mne pouští ke správnému stojanu. Po dotankování měřím spotřebu a jsem na běžných 10,5 l. Popojíždění v kolonách u Monaca a horské pasáže zvedly spotřebu. Dálnice je neplacená, tak pokračuji na Arles, kde po přejetí řeky Rhone odbočuji na kratší okresku. U St.Giles, když mi šipka ukazuje na křižovatce směr, odbočuji vlevo. Hned první dům má na zdi ještě patrný nápis „TALBOT“. Samozřejmě zastavuji a dělám fotečku. V půl čtvrté konečně nacházím klidné místo a hlavně ve stínu, kde si mohu připravit něco k jídlu. Příjemnou cestou se dostávám k Montpellier. Ještě před ním vidím u silnice v malém autoservisu za plotem Simku 1000. Bohužel zavřeno. A to je pondělí. Ze Séte do Agde vede dlouhá cesta podél pobřeží, kde je asi 19km dlouhá pláž. Využívám toho k osvěžení v tomto horkém počasí. Na večer se domlouvám telefonicky s ostatními a najíždím u Béziers na dálnici. Čekají v Perpignanu v hotelu. Ten chvilku hledám, projíždím celé město a po chvilce jsem opět na dálnici směr Španělsko. První sjezd vede k nějakému hotelu. Odtamtud se dá dostat opět jen na dálnici do Španělska. Přejíždím po mostě k hotelu a vidím sjezd zpět na dálnici na Perpignan. Jenomže za závorou. U závory je telefon na recepci, tak zkouším štěstí. Bohužel není možné projet, dovídám se. Ale naštěstí v tuto chvíli přijíždí z druhé strany závory nějaký vůz a otvírá si závoru kartou. Využívám toho, podjíždím závoru a sešlápnu plynový pedál a vracím se na dálnici ve směru, který potřebuji. Na mýtnici na mne obsluha trochu nechápavě kouká, když vidí na mé kartičce, že jsem přijel z druhé strany stejné mýtnice, ale nakonec se domlouváme, dávám jí požadovaných 1.2 E a pouští mne. Hotel již nacházím rychle a po posezení s ostatními a sdělení největších zážitků unaven usínám.

    Úterní ráno je chladné. Vyrážím přes hory. V hraničním městečku zastavuji, ale mají tu jen samé suvenýry. S velkým štěstím jsem sehnal MPZ do sbírky. Kluky, kteří mne míjeli při courání městečkem, potkávám na pátém kilometru španělských silnic. Vše je v pohodě, jen je zdržela zamotaná kazeta v přehrávači jednoho z aut. Po okresce přejíždím kolem Girony a odbočuji na malou silničku k Lloret de Mar. Byl jsem tu před deseti lety na dovolené, tak vím o malé schované pláži mezi skalami. Už je ale obsazená mládeží, tak pokračuji po skalách dál a nacházím jiné, klidné místo k polednímu osvěžení. Asi po hodině vyrážím po pobřeží dál. Když vidím na mapě tu změť, na sebe navazujících, silnic v Barceloně, raději volím dálnici. Přes asi osmdesát nájezdů a sjezdů se dostávám na menší silnici k Tarragoně. Ukrajuji poslední desítky kilometrů. Silnici lemují šlapky, jedna strašnější než druhá. Ještě na jedné benzínce důkladně omyju auto a už mne vítá camp Las Palmeras. Jsem v cíli – sraz začíná.