Tatra 613 – 4

Jednou jsem uvažoval, že prodám svého Talbota Tagoru a koupím si Tatru 613. U známého, pracujícího v pražském servisu vozů Tatra, jsem si vyhlédl zelenomodrou krásku – model 613 – 4. Auto bylo v krásném stavu, bez kousku koroze, s pěkným interiérem. Popisovat vzhled notoricky známé „šestsettřináctky“ asi nemá smysl. Usedneme tedy za volant.

Tatra 613 je jiná. Jasně, může to znít jako fráze, ale také je to pravda. V každém detailu. Místo sedaček má křesla, pohodlnější než ty doma. Palubka, spínače a páčky neodpovídají luxusnímu vozu. Dlouhá kapota se vpředu nesvažuje. Vzduchem chlazený motor vzadu. Otáčím klíčkem. Otáčkoměr ukazuje, že motor běží. Já nic neslyším. Prohrábnu plynový pedál a opravdu, motor běží. Ticho je úžasné. S jemným hučením vyjedu z haly na silnici. To je něco. Jako řídit parník. Dlouhá kapota vpředu, temné hučení motoru vzadu. Úžasné. Jsem nadšený. Při předjíždění pomalejšího auta přede mnou zjišťuji, že Tatra nesnese prudké pohyby volantem. Nezvykle se zavlní, navíc auto je opravdu velké. Vynikne to až při jízdě. Ostatní auta jsou mnohem menší. Ale Tatra mě baví. Hlavně ten zvuk, když vůz zrychluje. Jsme ve městě, tak nemůžeme atakovat nijak velké hodnoty na rychloměru, ale pro představu to stačí. Dojem z motoru a velikosti auta přebije ostatní dojmy. Brzdy, řízení, podvozek, převodovka – na nic z toho si nevzpomínám. Krátká zkušební jízda se chýlí ke konci. Parkuji „šestsettřináctku“ před servisem a odevzdávám klíčky. „Večer si zavoláme“, domlouvám se se známým.

Usedám zpět za volant svého zeleného Talbotu Tagora …… a …… málem to při rozjezdu napálím do sloupu. Uvědomuji si obrovskou „chybu“ Tatry. Moje velká Tagora s „dvadvojkou“ pod kapotou váží pouhých 1290 kg. Tatra má o 400 kg víc. A je to setsakramentsky znát. Znovu vnímám tu lehkost Tagory a je rozhodnuto. Nic se prodávat nebude!