Za oknem teploměr ukazuje -24 stupňů. To si mohu nechat o naplánované jízdě veteránem jen zdát, říkám si, když sedím odpoledne ve vyhřátém pokoji a poslouchám praskot dřeva v krbu. Nálada jako stvořená ke vzpomínkám. Vlastně proč ne? Ono když se spojí vzpomínka na veterány a zima jak z ruského filmu, je to už kousek na ruské, resp. sovětské silnice. Jedním ze sovětských vozů, který mi prošel rukama, byl VAZ 2102. Pojďme tedy nezvykle o pár let zpátky…
Píše se rok 1996, já jsem vyměnil svoji Škodu 100 za VAZ 2102. Vůz měl velmi slušnou karoserii, výborný motor a skoro žádný lak. V průběhu léta jsem ho uvedl do pěkného stavu. Tenkrát sice ještě ne veteránského, ale jako dvacetiletému klukovi mi to stačilo. Najezdil jsem s ním desetitisíce kilometrů. Jak se vlastně se „žigulíkem“ jezdí? Skoro se dá říci, že co jiný kraj, to jiný mrav. Zatímco české škodovky v různém stadiu rozhrkanosti a údržby stále jezdí, západní auta jsou pohodlná a rychlá, sovětský VAZ je především bytelný stroj. Silniční síť v SSSR potřebovala kvalitní auto, které by si poradilo i tam, kde silnice končí. A to si „žigulíci“ poradily.
Nejedná o žádný výkřik designu, že VAZ 2102 je licenční varianta Fiatu 124, ví každý. Celek ale působí jednoduchým a kompaktním dojmem. Vše je tam, kde má být. Jednoduchá a střízlivá elegance. V běžném provozu si ho nevšimnete. Když se ale podíváte po karoserii blíž a pečlivěji, najdete zajímavé detaily jako prolisy na střeše nebo jednoduché řešení výklopné zádě, které umožňuje skvělou manipulaci s nákladem. Z vozu je na všechny strany skvělý výhled díky velkému zasklení. Nikde nic nepřekáží. Při nastupování do auta musím s dveřmi třísknout ještě víc než hodně. I tak je to málo a zkouším to ještě jednou. Dveře jsou napodruhé zavřené a já se rozhlížím po známém interiéru. Vlastně tu není nic k vidění. Je tu volant, kaplička s rychloměrem, a dva malé budíčky pro měření hladiny paliva a teploty. Sedačky jsou pohodlné. Připomínají mi křesla z francouzských vozů. Spínací skřínka je vlevo vedle volantu, tak tedy startuji. Motor naskakuje ihned a má docela klidný běh. Jen je dost hlučný. A to i přesto, že má poměrně málo najeto a je v bezvadném stavu. Prostě konstrukční nedokonalost. Motor vrčí, topení je puštěné naplno a v interiéru je brzy teplo. A to i přesto, že se jedná kombi, takže se vlastně vyhřívá i zavazadlový prostor.
Však to je třeba. Tak jdeme na to, říkám si v duchu. Beru do ruky řadící páku, ústící přímo do převodovky bez tyček a táhel. Přesto musím vyvinout podstatně větší sílu k zařazení prvního rychlostního stupně. Sovětský stroj se hlučněji rozjíždí, brzy řadím dvojku. Spojka je hodně ostrá, má tendenci být rychlejší než moje noha. Kdo není na Lady zvyklý, bud při každém přeřazení poskakovat nebo mu auto chcípne. Stačí ji ale v záběru zlomek vteřiny přidržet nebo i lehce přišlápnout a je vše v pořádku. Čtyřrychlostní převodovka by snesla klidně jeden či dva kvalty navíc, ale koho by to tehdy napadlo ☺. „Žigulík“, jinak se mu ani neřekne (i když je to chybné označení) je na silnicích docela příjemným společníkem. Pokud si tedy zacpeme uši. Jinak díry na silnicích ho vůbec nezajímají, jízdní komfort nikdo nepožaduje. Ale je to všechno vcelku v pohodě. Hluk je po pár desítkách kilometrů tak stereotypní, že ho přestanete vnímat nebo přidáte hlasitost na radiu, který jsem si ale před jízdou museli namontovat, protože o výbavě v továrně nikdy neslyšeli. Na dálnici se necpu, co bych tam dělal? Sice můžu jet kolem 130km/h a při dobrém větru i víc, ale v levém pruhu bych překážel a motat se mezi kamiony také není žádná zábava. Takže zbývají rychlejší silnice I. A II. třídy. Auto docela dobře drží stopu, možná i proto, že je to zadokolka. Ale jen na suchu. Při sněhu to chce obligátní pytel cementu do kufru. V čem je „žigulík“ téměř nedostižný, je jeho určitá nezničitelnost. Zavazadlový prostor je dobře přístupný a vůz uveze tolik, kolik se do něj naloží. Na hmotnosti nezáleží. Spousta rodinných domů v zemi by mohla vyprávět.
Ačkoliv je vůz velmi jednoduchý, je atraktivní i z veteránského hlediska. Můžete vzít rodinku, kočárek do kufru, caravan za sebe a jet na delší sraz či dovolenou. Auto je jednoduché, takže většinu závad opravíte provázkem a kladivem. Spotřeba se sice nepohybuje na pěti litrech paliva, ale to přece není rozhodující. Důležitější je pohoda na cestě a bezpečný návrat. Pohoda je s každým fungujícím veteránem a na bezpečnost je „žigulík“ možná ještě lepší, než německá či švédská auta. Alespoň v těch letech.
Tak vzhůru nejen na sovětské cesty!!!
